Konjunktivy

Konjunktiv je další slovesný způsob vedle indikativu a imperativu. Tvoří se od všech slovesných kmenů kromě futurálního vždy stejnými koncovkami.

Čeština konjunktiv nemá a nemá ani žádný jiný způsob, který by se konjunktivu podobal - český kondicionál je něco naprosto odlišného. Nejpřiměřenějším způsobem jak si osvojit, co řecký konjunktiv je a co znamená, je porozumět jeho použití.

Funkce konjunktivů se významně liší podle toho, jsou-li použity ve větě hlavní, nebo vedlejší. Zatímco v hlavních větách je konjunktiv plnovýznamovým reprezentantem subjektivního vztahu podmětu k budoucímu ději, ve větách vedlejších se jeho užití formalizuje podle gramatických pravidel. - Konjunktivy ve vedlejších větách jsou často jen jakýmsi formálním pokračováním subjektivního vztahu k budoucnosti, který vyjadřuje buď řídící sloveso ve větě hlavní (u vět snahových a obavných), nebo logicko-sémantická struktura vedlejší věty samé (u vět účelových):

V hlavních větách je konjunktiv plnovýznamovým reprezentantem subjektivního vztahu podmětu k budoucímu ději a může mít tři funkce, které jsou v základních formách většinou vázané jen na některé tvary konjunktivu.

• Konjunktiv vybízecí (adhortativní): Tuto funkci má konjunktiv 1. osoby plurálu. Je to ekvivalent českého imperativu 1. osoby plurálu.
• Οὗτός ἐστιν ὁ κληρονόμος, δεῦτε ἀποκτείνωμεν αὐτόν. To je dědic, honem, zabijme ho. (Mk12,7)
• Ἐγείρεσθε, ἄγωμεν - Vstaňte, pojďme. (Mk 14,42)
• Ἐπιστάτα, καλόν ἐστιν ἡμᾶς ὧδε εἶναι, καὶ ποιήσωμεν σκηνὰς τρεῖς... - Pane, je dobře, že jsme tady. Udělejme tři stany. (Lk 9,33)
• Konjunktiv zabraňovací (prohibitivní): Tuto funkci mívá konjunktiv aoristu 2. a 3. osoby sg. i pl. se záporkou μή. Je to náhrada za imperativ aoristu, kterýrnse nikdy nepoužíval v záporu. Do češtiny se konjunktiv aoristu s touto funkcí musí přeložit většinou imperativem nedokonavým.
• Mὴ με βασανίσῃς - Nemuč mě! (Mk 5,7)
• Mὴ φονεύσῃς - Nezabíjej! (Mk 10,18)
• Mὴ θαυμάσῃς - Nediv se! (J 3,7)
• Konjunktiv rozvažovací (deliberativní): Tuto funkci má nejčastěji konjunktiv 1. osoby singuláru a plurálu. Používá se pouze v tázacích větách. Vyjadřuje se jím nerozhodnost mluvčího, jehornnejistota ohledně toho, co má činit. Překládá se do češtiny pomocným slovesem "mám" / "máme".
• Τί ποιήσωμεν τοῖς ἀνθρώποις τούτοις; - Co máme udělat pro tyhle lidi? (Sk 4,16)
• Σὺ εἶ ὁ ἐρχόμενος, ἢ ἄλλον προσδοκῶμεν; - Ty jsi ten, kdo má přijít, nebo máme čekat jiného? (Lk 7,19)
• Πόθεν ἀγοράσωμεν ἄρτους; - Kde máme nakoupit chleby? (J 6,5)

Konjunktiv je v některých případech nahraditelný indikativem futura. Futurum samo žádný konjunktiv nemá. V jiných případech může být konjunktiv nahrazen imperativem. Také v některých vedlejších větách časových a podmínkových se konjunktiv používá ve spojitosti s futurem a imperativem. Z jeho užívání můžeme tedy vyvodit, že konjunktiv je způsob, kterým mluvčí vyjadřuje svůj subjektivní postoj k budoucímu ději - očekávání, nejistotu, obavu, požadavek, snahu...

Zapamatujte si: Futurum žádný konjunktiv nemá!!!

Tvary konjunktivů

Koncovky konjunktivu se podobají koncovkám indikativu prézenta, liší se od nich většinou délkou samohlásky nebo dvojhlásky. Koncovky konjunktivů jsou u všech časů stejné.