Základy syntaxe

Tato stránka dává první seznámení se základy řecké větné skladby a podává návod pro překládání jednoduchých vět do češtiny

1. najít a určit tzv. určitý slovesný tvar

Při překladu řeckých vět do češtiny je nejvhodnější vycházet od určitého slovesného tvaru. Všechny tvary tvořené od sloves jsou buď určité, nebo neurčité.

Neurčité tvary: neurčitým tvarem je infinitiv. "Neurčitý" se mu říká proto, že nerozlišuje osobu a číslo.
Určité tvary: ostatní slovesné tvary jsou určité. Rozlišují všech pět slovesných gramatických kategorií (osoba, číslo, způsob, čas a slovesný rod).

Nejen pro gramatický cvik, ale i pro praktickou orientaci v textu a pro správné překládání je nutné umět všechny kategorie konkrétního slovesného tvaru správně určit - to znamená například rozpoznat, že λύεις je 2. os. sg. ind. préz. akt. λῦε 2. os. sg. imper. préz. akt. a λύῃ 2. os. sg. ind. préz. med.

Na rozdíl od češtiny, kde se určuje osoba, číslo, způsob, čas, slovesný rod a vid, se u řeckých sloves vid jako zvláštní kategorie neurčuje. Je to proto, že vid tvoří spojitou kategorii s časem a a je jednoznačně dán jeho názvem. Z tohoto důvodu se čas určuje také u infinitivů: jestliže je λύειν inf. préz. akt. a λύεσθαι inf. préz. med., neznamená to, že "rozvazovat" a "rozvazovat se" vypovídá o časovém zařazení do přítomnosti, ale myslíme tím, že λύειν znamená "rozvazovat", nikoli "rozvázat" atd. Zkrátka, v řečtině říkáme "časy", ale často tím více myslíme "vidy".

2. přeložit určitý slovesný tvar

Když už máme určitý slovesný tvar přesně určený (známe jeho osobu, číslo, způsob, čas i slovesný rod), přeložíme ho tak, aby český překlad vyjadřoval stejné gramatické kategorie, které jsme právě určili u tvaru řeckého. K tomu ale potřebujeme často znát některé další podrobnosti o jeho funkci v dané větě, abychom například rozlišili mediální a pasivní význam medio-pasivních tvarů.

3. najít podmět a další větné členy

Najdeme podmět slovesa (tj. slovo v nominativu), dále předmět a posléze další větné členy. Takto postupně odkrýváme smysl celé věty. Řečtina má podobně jako čeština slovosled volný, takže podmět – na rozdíl např. od angličtiny – nemusí stát na začátku věty. Jakou funkci slovo ve větě zastává, se poznává hlavně podle koncovek, a proto není moudré, a někdy ani možné překládat po řadě od prvního slova ke druhému atd.

Pozor, v řecké větné stavbě se vyskytují některé zvláštnosti:

Je-li podmětem věty neutrum v plurálu, bývá přísudkové sloveso často v singuláru.
Je-li přísudek jmenný, bývá často vypuštěno sloveso "být". Ve větách se jmenným přísudkem se v řečtině často vynechává sloveso "být". Věty bez slovesa jsou proto v řečtině hojnější než v češtině:
Má-li adjektivum v konkrétním textu funkci shodného přívlastku, nebo přísudku, je možné poznat (kromě některých zvláštních případů) na první pohled už podle členu (srov. Smyth 1154-1170).

Adjektiva, která mají člen, bývají přívlastkem:

ὁ πιστὸς λόγος - věrohodné slovo (nejde o větu)
ὁ λόγος ὁ πιστὸς - věrohodné slovo (nejde o větu)

Adjektiva přísudková předcházejí, nebo následují substantivum se členem, a sama člen nemají:

πιστὸς ὁ λόγος - To slovo je věrohodné. (jedná se o větu)
ὁ λόγος πιστὸς - To slovo je věrohodné. (jedná se o větu)

Příklady:

Ὁ νόμος κρίνει τὸν ἄνθρωπον. - Zákon soudí člověka.

Κρίνει κύριος τὸν λαόν. - Pán soudí lid.

Ἐπ’ ἀληθείας τὴν ὁδὸν τοῦ θεοῦ διδάσκεις. - Podle pravdy učíš cestě k Bohu.

Λεπροὶ καθαρίζονται, πτωχοὶ εὐαγγελίζονται. - Malomocní jsou očišťováni, chudým se hlásá radostná zvěst.

Ὕστερὸν ἔρχονται αἱ λοιπαὶ παρθένοι. - Později přicházejí ostatní panny.

Τὰ ἔργα αὐτοῦ πονηρά ἐστιν. - Jeho skutky jsou zlé. (podmětem neutrum v plurálu, přísudkové sloveso v singuláru)

Πιστὸς ὁ λόγος. - To slovo je věrohodné. (text je běžnou oznamovací větou, třebaže v něm není sloveso.)